Levá, pravá

24. února 2008 v 4:45 | Lenushka |  Pohádky
Šestiletá Klárka stála s provinilým výrazem před mračící se maminkou, ruce za zády.
"Tak která to byla?" zeptala se přísně maminka. Holčička se vzpurně zavrtěla. No Bóže, hodila míč, který dopadl do okna. Proč z toho dělají takovou vědu?
"Levá." odsekla a natáhla ruku před sebe. Vzápětí ji maminka přes ruku plácla.

"A teď jdi do pokojíčku!" nařídila maminka. Holčička tedy šla. Rozzlobeně, ruka ji bolela a do očí se jí draly slzy.
Sedla si na postel.
"To nebylo spravedlivé! Já nic neprovedla." ozval se vysoký hlásek. Holčiččina levá ruka se nehodlala s tou nespravedlností smířit.
"Jenže já jsem důležitá, víš? Já všechno oddřu, tak se nediv, že já se musím šetřit." ozvala se nafoukaně pravá ruka.
"Má pravdu. Jen z toho nedělej vědu, vždyť se nic nestalo." přidala se holčička.
"A víte co? Tak já nic dělat nebudu, když jsem zbytečná." urazila se levá ruka. Holčička i pravá ruka se jí jen vysmály. Pff, levá ruka. Kdo ji potřebuje? První problém nastal o několik hodin později u večeře.
"Tati? Můžeš mi prosím nakrájet to maso?" tázala se holčička.
"Jsi už velká, myslím, že je na čase, aby ses naučila řezat sama." usmál se tatínek. Vložil jí do pravé ruky nůž a do levé vidličku.
"Přidržet vidličkou a potom řezat nožem, ano?" naváděl jí táta. Zkusila ho poslechnout, ale levá ruka stávkovala. Vyhýbala se masu, neškodně ťukala do talíře a nakonec vidlička zazvonila o zem.
"Já myslel, že už jsi velká, ale zřejmě jsem se spletl." oznámil zklamaně tatínek a odešel si číst noviny. Klárce bylo do pláče.
Po obědě šli všichni tři ven. O zeď tam stálo opřené úplně nové, zářivě červené kolo. Klárka nadšeně vykřikla a hnala se k němu.
"To je celé jen pro mě?" zeptala se radostně. Její rodiče přikývli.
"Zkus se na něm projet." navrhl tatínek. Vylezla si na sedlo a chtěla chytit řidítka, jenže její levá ruka se schovala do kapsy a odmítala ven. Dívenka proto chytla řidítka alespoň pravou a šlápla do pedálů. O několik metrů dál spadla i s kolem na zem. Oba rodiče k ní běželi, zatímco Klárka začala natahovat moldánky.
"Neplač, zkus to znovu." vyzvala ji maminka a zvedla kolo. Holčička si na něj znovu vylezla, ale levá ruka ji odmítala poslouchat a nehnula se z kapsy, kde se tiše chichotala.
"Vyndej tu ruku z kapsy, takhle přece nemůžeš jezdit." pokáral ji tatínek. Klárka ho chtěla poslechnout, ale levá ruka se jen dál tiše chichotala v dívčině kapse. A tatínek se už začínal zlobit.
"Když jsi taková neposlušná holka, tak já to kolo zamknu do sklepa a vyndám ho teprve, až se polepšíš." zamračil se tatínek a jak řekl, tak i udělal.

Klárčiny starosti trvaly několik týdnů. Tatínek ji skoro každý den huboval, že dělá, co nemá nebo že nedělá, co má. Holčička seděla na lavičce a vyhlížela maminku, která se měla vrátit z nákupu. Konečně ji v dálce zahlédla a běžela í naproti.
"Pomůžu ti, maminko." nabízela se hned. Maminka jí podala plato s vajíčky.
"Ale musíš s nimi jít opatrně, aby se nerozbila." varovala ji maminka. Klárka kvapně přikývla a nesla vajíčka jako vzácnost. Právě tuhle chvíli si levá ruka vybrala pro další ze svých naschválů. Prudce sebou škubla a vajíčka proletěla vzduchem a přistála mamince na zádech. Maminka se rozzlobeně otočila.
"Která to byla?" zeptala se přísně. Klárka přes sebe natáhla pravou ruku, přes kterou v zápětí dostala. Domů už šly mlčky, jen Klárka si šeptala s oběma rukama.
"To nebylo spravedlný. Já nic neprovedla." fňukala pravá.
"Víš, my jsme se k té levé nezachovaly hezky. Ona dostala za tebe, ty jsi dostala za ní. Budete teď už obě hodné?" zeptala se Klárka. Obě ruce řekly, že ano. A od té doby Klárka už nikdy nemusela jíst jen vidličkou a mohla, kdykoli se jí chtělo, jezdit na kole.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama