O prolhaných botičkách

21. února 2008 v 21:46 | Lenushka |  Pohádky
Žila, byla jednou jedna holčička. To není samo o sobě nic zvláštního. Takových holčiček na světě je…Zvláštní bylo, jak byla ta malá holka prolhaná. Když bylo hezky, tvrdila, že prší. Když jí něco chutnalo, říkala, že nikdy nic horšího nejedla. Když se jí něco líbilo, hned o tom řekla, že je to ošklivé. Maminka byla prodavačka v samoobsluze, tatínek továrník.

Vyráběl botičky. Pro malé děti, pro větší děti, i pro ty už úplně dospělé. A jednoho dne ta prolhaná holčička byla za tatínkem v práci a zase si vymýšlela, šla vedle nějakého strejdy a vyprávěla mu samé lži. A jak tak šla a vymýšlela si, nedávala pozor na cestu, pod nohy se jí připletla jakási bedna a žbluňk! Holčička se náhle koupala v červené barvě. Jak ta vám vyváděla. Když konečně vylezla, celá červená, začala tvrdit, že jí tam strašidlo shodilo. Z vlásků i z oblečení jí tekla červená barva, a když zjistila, že její pohádce o strašidlu nikdo nevěří, dala se do pláče. Tatínek ji odvedl domů, aby se vykoupala a převlékla a červenou barvou se nabarvily nové botičky.
A tyhle červené botičky se dostaly do malého krámku daleko od té továrny. Stály tam na regálu a byly tuze pěkné.
"My jsme nepromokavé botičky, s námi můžete kamkoli! Do deště, přes louže, dokonce i přes řeku!" křičely ty botičky. A tak si je koupila paní, která právě takové nepromokavé botičky potřebovala. O několik dní později je přišla vrátit s tím, že lhaly a že měla nohy celé mokré. A tak botičky zase stály na regálu a zase byly tuze pěkné.
"My jsme z pravé kůže." křičely botičky. A tak si je koupila mladá slečna, která chtěla kožené boty, aby mohla jít na tancování. To víte, na takové tancování, to nemůžou být ledajaké botičky. Jenže po dvou dnech je opět přinesla zpátky, že lhaly, že z kůže nejsou a že jí se na tancování všichni jen vysmáli, jak hloupě naletěla prolhaným botičkám. A tak botičky znovu stály na regále a byly tuze pěkné. A jednoho dne se objevila malá holčička. Mohlo jí být asi tak pět nebo šest a červené botičky se jí moc líbily.
"My jsme velké cestovatelky. Byly jsme na severním pólu, v Africe, v Americe a dokonce i v Austrálii. Viděly jsme velbloudy, klokany a medvědy." křičely botičky. Holčička nakrčila nosík a přísně se na ně podívala.
"Vy jste ale prolhané botičky, že vám není stydno. Takové prolhané botičky já nechci. Ale kdybyste mi slíbily, že už nebudete lhát, mohla bych vás vzít do opravdivého lesa. Nebo do školky. Tam je to moc príma. Víte co? Já přijdu zítra, vy si to mezitím rozmyslete." řekla jim holčička a odběhla za maminkou. Tu noc se od regálu, kde spaly prolhané botičky, ozýval naléhavý šepot. Ostatní boty si jen povzdechly. Pravá s levou se už zase hádaly.
"Co je nám do nějaké hloupé školky. Nebo do lesa? My se tu máme dobře. Je tu pohodlně, je tu teplo, nezašpiníme se, celý den můžeme jen ležet." říkala právě pravá.
"No…ale víš, já bych se opravdu ráda někam podívala. Ne jen si to pořád vymýšlet. Vždyť takový les musí být taky skvělé místo, když ho lidé mají tak rádi." odvětila levá botička.
"Ale nesměly bychom lhát. Vždyť lžeme celý život. Jak bychom se dokázaly ze dne na den změnit?" ptala se pravá botička.
"To nějak zvládneme, prosím, já chci vidět opravdický svět, ne jen ten vymyšlený." škemrala levá.
"Já taky." odpověděla jí pravá.
"Tak dohodnuto." rozhodla levá botička.
Další den, odcházela malá holčička z obchodu, s krásnými červenými botičkami, které už nikdy nelhaly, přesně jak slíbily. A přesně, jak slíbila holčička, vzala je do opravdového lesa a do opravdové školky a v létě dokonce k opravdovému moři. A i když z botiček vyrostla a nemohla je dál nosit, byly šťastné, protože našly někoho, kdo je měl rád a viděly svět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama