O sněhové vločce

26. února 2008 v 23:20 | Lenushka |  Pohádky
Byl leden. Takový ten leden, kdy z nebe padají sněhové vločky a lidé si z nich staví sněhuláky nebo se koulují. Ale víte, jak ti naši sněhuláci začínají? Všechno to začíná v nebi. Na mracích se tam vedle sebe mačkají miliony sněhových vloček. Malé, velké, jednoduché, i nádherně zdobené.

Některým je do pláče, jiné se těší a nedočkavě přešlapují. Ale všechny mají něco společného. Všechny jsou zvědavé na seskok. Jak to asi bude vypadat pod mrakem? Nejzvědavější ze všech je nejspíš malá vločka Madla. Jestlipak udělá nějakému dítěti radost? Nebo přikreslí na okno do sněhových obrázků další tečku? Malá vločka nejistě poskočila v řadě o kousek dopředu.
"Taky jste tak nervózní, slečno?" zeptala se vločky, která stála vedle ní. Byla mnohem větší a krásnější než Madla a tvářila se velmi povýšeně.
"Zrovna takové malé a ošklivé vločce se určitě budu svěřovat." řekla ta krásná, velká vločka. Potom se odrazila a malou dírou v mraku skočila dolů. Madla zůstala stát jako zařezaná. Bylo jí do pláče. Co když ta velká vločka měla pravdu? Co když je opravdu jen malá a ošklivá? Konečně přišla na řadu. Stála před dírou v mraku a na vteřinku zaváhala. Potom skočila. Letěla vzduchem, ale nevšímala si toho, jak je krásné nechávat se unášet větrem, myslela jen na to, jak je nešťastná.
"Proč jsi tak nešťastná, Madlo? Vždyť jsi se tak těšila." vedle malé vločky se objevila jedna z jejích kamarádek. Madla jí ve spěchu vysvětlila, co jí řekla ta krásná velká vločka a ta její kamarádka jen potřásla hlavičkou: "To byla určitě vločka Hortenzie. Ta byla vždycky tuze zlá a pyšná." a pak zase odletěla o kousek dál, jak zavál vánek.
Madla ještě chvilku jen přemýšlela, jak moc je nešťastná a ošklivá, ale potom se konečně rozhlédla. Všude bylo bílo. Viděla tisíce dalších vloček. Na zemi bylo spoustu malých lidí. Děti. Některé stavěly sněhuláky, jiné chytaly vločky do pusy a smály se. Některým těm malým se vločky chytaly na čepice a na kabáty. Madla kousek pod sebou zahlédla Hortenzii. Znovu jí ostře bodlo u srdíčka. Na vteřinku zase přemýšlela nad tím, jak je nešťastná, ale vzápětí se nestačila divit. Hortenzie dopadla na zem, do bláta. A jakmile dopadla, přišlápla ji bota nějakého pána. Madla se začala obávat, že s ní se stane to samé, ale o chviličku později už přistála na větev vysokého stromu mezi ostatní vločky. Ozývalo se vesele štěbetání, vločky byly nadšené ze světa, který pozorovaly. A jak čas plynul, dopadaly na větev další a další kamarádky a povídalo se o všem, co jen kolem bylo. O autech, o nebi, o dětech i jak sáňkovaly nebo stavěly další a další sněhuláky.A Madla byla moc šťastná, že může být se svými přítelkyněmi a může si hovět na pohodlné větvi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama