Hašišiunka

22. března 2008 v 12:00 | kitiki |  Povídky
18. března 1278 Jeruzalém
Tehdy jsem se narodila. Pojmenovali mě Nia Akarac. Moje matka byla muslimka ze Svatého města, otec rytíř Templu. Nikdy jsem ho nepoznala. A v pěti letech jsem přišla i o matku. Zabil ji jakýsi bezejmenný křižák. Od té doby jsem vyrůstala ve společnosti otcových přátel. Tvrdých, často opilých mužů, kteří nikdy nešli daleko pro nadávky nebo ránu. Zvykla jsem si.

Vstávali za úsvitu, jen po několika hodinách opileckého spánku. Za léta, kdy mě 'vychovávali', jsem si uvykla uhýbat před pohlavky a plížit se kolem nich bez hluku. Když spali nebo bojovali s mými krajany (vždycky jsem se považovala především za muslimku), hrála jsem si s jejich zbraněmi. Střílela z luku, házela nože, mávala kolem sebe těžkým obouručním mečem a projížděla jsem se po okolí na koni. A právě při jedné z mých projížděk se přede mnou na cestě objevil vysoký muž v bílém plášti. Kolem krku měl pověšený stříbrný medailon. Věděla jsem, kdo to je. Hierofant hašišiunů. Už léta nikdo žádného hašišiuna neviděl. Tvrdilo se, že je mongolové všechny pobili. A teď tu přede mnou jeden stál. A navíc jeden z mistrů. Kápi měl zaraženou hluboko do obličeje, ale někoho mi připomínal. Jen jsem si nebyla jistá, koho. Ta chvíle mi obrátila život naruby. Odešla jsem s ním. Ukázal mi rajskou zahradu, místo, kam smějí vstoupit jen nejsilnější z hašišiunských válečníků. Nikdy jsem neslyšela, že by tam mohla vstoupit žena, nebo dokonce dívka. Bylo to tam nádherné. Všude květiny, ovoce, nejbarevnější poupata i plody. Tehdy jsem se přidala k hašišiunům. Odvezli mě do Evropy. Mě, která jsem nikdy nebyla ani za hradbami Jeruzaléma. Dalších osm let jsem strávila výcvikem ve Francii. Onoho hierofanta jsem od doby, kdy mě provázel rajskou zahradou, nespatřila. Byl tam, až když mě poprvé ustrojili do černého pláště a do ruky mi vtiskli dýku. Je to tady. Zasvěcení. Moje první oběť už na mě čeká. Nikdy bych nevěřila, že je tak snadné zabít jiného člověka. Jeho jméno mi zní v uších i teď, na prahu života a smrti. Menhard II., hrabě tyrolský, zemřel 1. listopadu roku 1295. A na mě čekal ráj. Až při návratu do hlavního sídla hašišiunů jsem konečně zjistila, odkud znám hierofanta, který mi ukázal cestu ke spasení. Nestačila jsem se divit. Byl to bratr mé matky. Viděla jsem ho několikrát jako dítě. Usmíval se. Tvrdil, že je hrdý. A řekl mi jméno mého otce.

13. října 1307 Burgundsko
Deset let od mého zasvěcení uplynulo rychleji než voda v rozbouřené Seině a mnoho lidských životů skončilo mou rukou, než mi strýc dovolil obléci si bílé oblečení, vyhrazené pro mistry. Jeden z mých přátel, Abri, mě po slavnosti pozval, abych s ním jela do Paříže. Prý se tam stalo něco velice zlého. A prý tam bude pro hašišiuny dost úkolů. Král Filip dal vydat příkaz, aby se všichni templáři pozatýkali. Jeho dluhy u řádu stouply až na příliš vysokou částku.
Vydali jsme se do Paříže za místním hierofantem, který nakonec svolil, že smíme zůstat v metropoli, prý, že nám nějakou práci najde.

18. března 1314 Paříž
Konečně jsem našla svého otce. Bohužel až ve chvíli, kdy kráčel spolu s dalším templářem k malé loďce, která je měla odvézt k Ile de la Cité, malému ostrůvku vprostřed Seiny, kde na ně již čekaly dvě hranice. Větší pro posledního templářského velmistra, Jacquesa de Molay, druhá pro mého otce, velmistrova preceptora Geoffroye de Charnay. Krásný dárek k narozeninám, jen co je pravda. Dav zaburácel. Lidé toužili po krvi. Oba rytíři byli přivázáni k trámům a o několik nekonečně dlouhých minut později jim kotníky začaly olizovat nenechavé plameny. Bolestivý křik obou mužů i pach spáleného masa se rozlezl po celém nábřeží. Bude trvat celé týdny, než ho dostanu z vlasů a z uší…Abri vedle mě sebou zašil. Nenáviděl davy. Bylo to nebezpečné.
Upozornil mě na muže, který stál na podiu vedle krále. Na muže, který si před obličejem držel kapesník, aby mu do plic nevnikl kouř z hranic. Na muže, který před dvěma lety podepsal bulu Vox in excelso. Na Klementa V. Slabošského papeže, který se králem nechal ovlivňovat natolik, že podepsal trest smrti nad tisíci nevinnými lidmi a přesunul své sídlo do Avignonu. Král Filip měl církev pod palcem. A popel z těla mého otce i templářského velmistra roznášel vítr…

Klement V. Avignonský papež, slabošská autorita, poskok krále, takové a mnohé jiné přezdívky mu lidé dávali v následujících dnech. Možná to zaznělo i na jeho pohřbu, jen něco málo přes měsíc od popravy dvou templářů uprostřed Seiny. Nevím, nebyla jsem tam. Lidé tvrdili, že spáchal sebevraždu z výčitek svědomí, které ho tížily…já o tom vím své.

13. listopadu 1328 Alsasko
Za pět let se k moci poprvé dostane mladíček, který se později stane jedním z nejmocnějších a nejmoudřejších římských císařů. Za devět let vypukne stoletá válka, ve které zahynou miliony lidí a ukončí ji až dobytí Bordeaux francouzskými vojsky. Hašišiuni se definitivně stáhnou do ústraní a později dají vznik výrazu pro úkladného vraha. Ale u ničeho z toho já už nebudu. Odcházím do rajské zahrady…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama